1. Tak tady jsem
Je Duben 1997. Jaro krásně začíná, příroda se probouzí a jedna mladá holka se těší až si splní svůj sen. A to přesně se stalo první neděli. Po náročné noci už ta dívka držela v ruce své životní štěstí, které jí změní celý život. To své štěstí pojmenovala Honza. Jméno možná prokletím. Takové nevýrazné. Nic neříkající. To není moc můj styl.
Takže ano. Jsem tady. Narodil jsem se Janě a Vaškovi. Fungující pár po svatbě s bytem v Praze. Rozjeli spolu krejčovskou dílnu a šili zboží pro nejrůznější značky. Dokonce i mezinárodní. Byl to obrovský potenciál. Tak krásně našlápnutý život pro dítě. Fungující rodina finančně zajištěná. Joo to byl život malého mě. A díky tomu mám vše co mám. Fungující rodinu s velkou firmou a dostatkem peněz po celý život.
ne ne neeeee. To ani náhodou. Mít tak jednoduchý život tak by se ze mě nic nestalo a nic bych se nenaučil.
kdyz mi byly asi dva roky, měl jsem červené odrážecí autíčko. To autíčko jsem miloval. Jezdil jsem na něm po bytě sem a tam. Od kuchyně, kolem ložnice po chodbě. Kolem záchodu a koupelny až do obýváku. Tam měl táta svou malou kancelář a věnoval mi svůj starý počítač. Hrál jsem na něm “vlak” a pár dalších her. Ale naučilo mě to s počítačema.
no zpátky k tomu autíčku. Jednou jsem dojel do kuchyně. Byl tam táta s mámou a křičeli na sebe. Byla to první hádka v životě kterou jsem zažil. Zůstalo mi to v hlavě až do dnes.
a pak už to šlo jedno s druhým. Jak se asi dalo čekat následoval rozvod. Konec firmy a stěhování s mámou.
Tady končí ta sladká budoucnost a nastává tvrdá realita mého zmateného dětství a hledání cesty kam vlastně patřím