5. Je to Rebel!
Některé části života utečou velice rychle a jiné zase naopak. Jako třeba již zmíněná třetí třída. Důtkou za nůž a osvobození spolužačky tohle neskončilo a to bylo teprve pololetí.
Jako berana mě v mládí dokázalo neskutečně vyprovokovat i blbé slovo. Jak jsem vám vyprávěl o té úžasné ředitelce téhle školy, tak v ten den nás učila. Spolužáka nenapadlo nic lepšího než mě vyprovokovat. Něco povídal a v té větě směrem ke mě poučil označení “Hochu” a tohle slovo by bylo tak nepříjemné jako škrábání nehtama po tabuli. naprosto mě to vytáčelo. Říkám mu ať to neříká, ale on nepřestal a dokonce naschvál to jedno slovo opakoval furt dokola. No to nešlo vydržet. Zvedl jsem se a šel k němu s tím že ho umlčím. Prostě jsem mu chtěl dát pěstí.
Kdybych mu pěstí dal, dopadlo by to dobře, ale to né. Velmi pohotově zareágovala ona zmíněná ředitelka a postavila se do rány. Tu ruku už jsem nemohl zastavil a úder schytala ona. Celou třídou se rozeznělo ticho a všem na výrazech všech byl vidět ten údiv. On dal pěstí ředitelce. Ano. Ten malý fracek co se nechal vyprovokovat jen slovama dal pěstí ředitelce. To se v historii téhle školy ještě nestalo, že by někdo napadl ředitelku a ještě k tomu žák třetí třídy. Na důtku už jsem byl zvyklý, tak co se mnou. Dostal jsem trojku z chování. Velká rána pro mě a mé jméno se rozeznělo celou školou, jako ten kdo, kdo je nevychovanej hajzl. Nechal jsem se strhnout okolím. Tak je to ale v každé skupině. Snažil jsem se přizpůsobit, ale vůbec mi to nešlo. Nebo mi možná chyběl vzor. Chyběl mi ten element otce, který by mě někam vedl a učil jak se mám jako chlap chovat.
A tady se dostáváme k mému Otci. A ano, vnímám ho jako Otce, ale né jako tátu. Nikdy se ke mě nechoval tak abych mu důvěřoval a bych se u něj cítil tak jak bych měl. O to víc, jsem se upnul na mého strejdu. Jediný mužský element v mé blízkosti. Je to velmi pracovitý člověk a stále to byl jen strejda. Tátu nenahradil, ale vyplnit alespoň část se mu povedlo.
Máma má naštěstí dost rozumu a i přes svou zášť si uvědomovala, že pro syna je otec důležitý. Vozila mě vlakem do prahy, abych si užil s tátou víkendy. Pokaždé mě táta vyzvedával na hlavním nádraží ve svém Fiatu Punto. Úplně na stejném míste kde scházeli při odjezdu na hory ve filmu “S tebou mě baví svět”. Pokaždé když to vidím, vzpomenu si na jako jsem tam pokaždé čekal, jelikož táta nebyl nikdy schopný přijet včas a to ani když už jsem byl větší a vlakem jezdil sám. Možná tady klíčí má nenávist k lidem co jezdí pozdě a mém zakládání si na dochvilnosti.
Léto 2007. Je mi 10let. Začínají prázdniny a já netuším co mě bude čekat v září ve čtvrtém ročníku.