4. Kapesní nůž
Terezka, já zapoměl na Terezku. Úplně jsem zapomněl o ní napsal. Byla pro mě velmi důležitou částí života. Řeč je o mé kočce. Malá dvoukilová a tříbarevná kočička. Vůbec nevím kolik mi bylo když jsem pro ní šli do útulku. Přišli jsme dovnitř. Byla tam hromada koček, i když to byl vcelku malý útulek. Nějaké kočky běhali venku i vevnitř a jiné zase byly zavřené a vypadali fakt hrozně. Takové jakoby nemocné a týrané. Paní nám odmítla dát jinou kočku než právě tu zavřenou a očividně týranou a nemocnou. Netuším co se té kočce kdy stalo, ale určitá agrese v ní byla cítit. Mnohokrát se stalo, že mě poškrábala a párkrát i do obličeje. Prostě úžasná kočka k malému dítěti. No většinou jsem si za to mohl sám. Například, když jsem byl nemocný a máma se mi snažila srazit horečku studeným zábalem, Tereza vystartovala a skočila drápama máma po hlavě. Ta malá kočka mě bránila měli jsme spolu úžasný vztah.
No zpátky do druhé třídy. Malé děti stále vidí "pražáka" a úspěšně pokračují v šikaně. Pane bože lidi. Nikdy se nesmíte stěhovat když vaše dítě bude tak malé. Je to doslova recept na šikanu.
Druhou třídu jsem přežil. Naštěstí už to bylo aspoň "město" i když jen Nymburk. Prostě velká vesnice.
Třetí třída pro mě byla zásadní. Začala se projevovat šikana v zrcadlení chování. K mé smůle, já byl vždy ten kterého učitelka viděla a který všechno odnesl. Možná proto, že moje máma nebyla kamarádka s jinýma rodičema nebo učitelkou jako ostatní rodiče, kteří tam vyrostli. Šikana začala mírně stoupat. Posouvala se fyzickému napadání. A nebo to jen od jednotlivců, ale cítil jsem jak mě odsuzuje celý kolektiv. Jeden den byl obzvlášť nepříjemný. Vůbec si nepamatuju začátek. Jen mám v hlavě zafixovaný obraz. Takový útržek. Učitelka nám pustila film a odešla. Televize byla v zadní části místnosti. Všichni měli postavené židle čelem dozadu a seřazené za poslední lavicí. Obrázek které mé oči viděli, není televize. Je to lavice, spíš teda její nohy. Ležel jsem na zemi na boku. Držel jsem se na břicho a byl jsem lehce ohnutý. Pamatuji si asi pět nebo šest spolužáků co jsi do mě přišli kopnout. Vůbec nevím jak to začalo. Nevím co bylo před tím a nebo potom. I po těch letech mám v hlavě tenhle obrázek.
Dostáváme se k tématu této stránky. Od mého otce jsem dostal malý zavírací nůž. K otci se ještě vrátíme... Každý kluk by měl umět s nožem a vědět k čemu je. Hrdě vybaven tímto nožem jsem se vydal do školy. Ne nebojte, není to kvůli šikaně. Nechtěl jsem nikomu vyhrožovat nebo někoho pobodat. Nikdy jsem nebyl zbytečně agresivní. Jsem spíše pacifista. Nůž jsem si vzal jen pro to, že jsem byl na něj hrdý. Ale jako by to osud chtěl, bylo mi to osudným.
O přestávce jsme jako všechna děcka běhali po chodbě a dělali blbosti. Kluci běhali za holkama a holky zase utíkali před klukama. Nejčastěji za záchod. Tam se kluci nedostali. Nebo jako jo, ale každy dodržoval to, že se tam nechodí. V ten den jedna holka zaběhla na záchod a zavřela dveře vedoucí na chodbu. Už asi únava materiálu. klika cvakla a konec. holka zavřená za záchodě, klika nefungovala a nikdo nevěděl co má dělat. Pamatujete na ten nůž a to jak jsem psal, že mám šikovné ruce? Ha ha. Nůž v ruce a hurá na dveře. A ten malý šikanovaný kluk ze třetí třídy, strčil nůž do fabky a otevřel holce dveře. Jo paráda. Pět minut slávy uběhlo velice rychle. Očividně mě čekala pochvala za včasné zareagování a za správné využití nože.
To by jsme se ale museli nacházet jinde a nebo bych musel být někdo jiný. Následovalo zabavení nože, třídní důtka, napomenutí před celou třídou a mé sebevědomí jak vyrostlo, tak šlo zase dvojnásobně dolu. No krásně se nám to vyvíjí. S tímhle mám velké šance v životě uspět. Těžká ironie tohoto světa.
