2. Co je to domov?
Od doby co jsme se od táty odstěhovali ani nevím na kolika místech jsem bydlel nebo přebýval. Mám to už dost pomotané. Moje máma pro mě vždy chtěla to nejlepší a byla ochotná se za mě obětovat. Chtěla pro mě domov, vzdělání a šťastnou rodinu. Nic nevycházelo podle plánu a často se trápila že mi není dobrou mámou. Ale co měla dělat když se otec zachoval tak, jak se zachoval a my museli odejít.
Ve snaze mi najít dobrý domov a postarat se o dítě si máma vždy našla nějakého chlapa, ke kterému jsme se nastěhovali. V tomhle máma nikdy neměla štěstí. Na chlapy určitě ne. Jednou to byl snad kamioňák nebo taxikář, Další byl upně sociální případ. Pak nějaký moravák. No už bych si ani nevzpoměl na všechny no jak to bylo. Vždyť v té době jsem ještě neuměl ani psát. Už je to 20let. Jediné štěstí které přišlo do našeho světa byl mámy bratr. Můj strejda Ruda. On byl vlastně jediným chlapským elementem v mém dětství ke kterému jsem vzhlížel. Je to instalatér a má dost šikovné ruce a dokáže nad prací přemýšlet. Máma zase vyučená krejčová a věděla jak šáhnout na práci aby něco vytvořila. Tohle je zase mé štěstí v životě. I táta byl mauálně zručný a já to od všech převzal. Ale o tom až jindy.
Když už nebylo kudy kam jít a kam se nastěhovat. Zařídila si máma malou krejčovskou dílnu ve sklepě jednoho bytového domu v Praze na Kačerově. Strejda přišel a postavil tam pro nás patro kde jsme mohli spát. Takže jsme bydleli u mámi v práci. Ano je to přesně jak si myslíš. Dřív než jsem se naučil číst a psát byl jsem prakticky bezdomovec aniž bych věděl co to znamená. Ale máma byla silná a věřila že se o mě dokáže postarat. A měla pravdu.
Vůbec nemám odhad jak dlouho mohli jednotlivé části probíhat, ale píšu co si pamatuju.
Náhle nastal životní průlom. Rodina drží při sobě. Strejda to měl s ženskýma dost podobně jako máma s chlapama. nemohl si vybral tu pravou. Tak tu sourozenci zbyly pro sebe. společně našli byt v paneláku v Praze a tam jsem se cítil dobře. Začal jsem chodit do školky hned za domem a našel jsem si tam nejlepšího kamaráda. Jmenoval se Adam Barták. Byl to pro mě opravdu nejlepší kamarád na kterého byl spoleh. Ale nikdy potom už jsme se neviděli a nikdy potom už jsem nejlepšího kamaráda neměl.
Teď jsem si vzpoměl. Můj první dobrý skutek. Ve školce byl jeden kluk, který se jmenoval Martin a nevím jak dál, no na tom nezáleží. Ale ten kluk si sebou furt nosil polštář. Trochu se bál v cizím kolektivu. Jak ten polštář furt sebou tahal, byl už ošoupaný a na hodně místech děravý. Věděl jsem jak moc mu na něj záleží. Jednou jsem šel a ten polštář mu ukradl a odnesl ho domu. Šel jsem za mámou a říkám jí že je to polštář Martina a že je děravý. Chtěl jsem po mámě aby na něj udělala nový potah když je švadlena. Mámu to dojalo. Šli jsme do obchodu s látkama. Vybral jsem tu která se mi libila a máma mu na jeho polštář ušila nový potah. Pamatuji si jak byl smutný že přišel o svůj polštář, ale pak si pamatuju jeho usměv a to jak pevně ho objal, když dostal svůj polštář v novém obalu ušitý na míru. Měl jsem radost.
Jo to zní tak krásně. Teď už ten život bude pohoda. teď už se nic pokazit nemůže.
To určitě. to nejhorší mě teprve čeká.