3. první třída
Každý si chce plnit svoje sny. Jen do toho. Nemám to nikomu za zlé, ale nevědomky můžeme druhému ublížit ve snaze mu pomoci. Je to něco jako když někomu koupíš lízátko a pak se zjistí že má cukrovku. Nikdo za to nemůže, ale stalo se. V mém případě to nebylo tak jednoznačné.
Po dobu co jsem chodil do školky v Praze s mým kamarádem Adamem bylo vše úžasné. Byl jsem zvyklý na tamní ruch a styl života a komunikace mezi lidma a dětma. Ve snaze mi zpříjemnit život mi máma připravila peklo na zemi aniž by si to uvědomila a stejně jak s lízátkem a cukrovkou pro mě chtěla jen to nejlepší. Takže si se strejdou splnili sen a společně na hypotéku koupili dům s pozemkem na vesnici po staré paní. Středočeský kraj. 11km od Nymburka. To si pamatuju proto, že přímo před tím domem byla cedule "Nymburk 11" O pár vesnic vedle bydlela babička s dědou. V domě kde máma se strejdou vyrůstali. Moje máma je starší než strejda. Po tom co se máma narodila, tak její otec odešel z neznámého důvodu. Babička si našla nového partnera a měla s ním další dvě děti. Mého strejdu Rudu a tetu Míšu. Míša je jen o 10let starší než já a byla mi spíše starší sestrou.
Takže tohle stěhování byl sen mámy a strejdy o tom mít rodinný dům se zahradou a vlastně to byl i návrat do míst kde vyrůstali. Nejlepší možnost pro dítě. přestěhovat se z velkoměsta, aby dítě mělo zahradu, přírodu a vyrůstalo v krásném prostředí.
Ale sakra! Ptal se někdo toho dítěte? Bylo mi 6let. Všechno co jsem znal a které jsem znal bylo pryč. Adama ani Martina už jsem nikdy neviděl. Poslali mě do první třidy na vesnické škole. Ta škola byla tak malá, že tam byla jen první až pátá třída. Jasně, prostě jen první stupeň, ale druhá a třetí, čtvrtá a pátá byly spojené. Takže na tuhle školu stačili tři učitelé aby škola fungovala. Jeden z učitelů byl zároveň ředitel a otec mého spolužáka. Jak jinak na vesnici. Už když jsem poprvé vešel do třídy, uviděl jsem hromadu dětí které jsem v životě neviděl, ale oni si spolu povídali. Nevěděl jsem proč a jak je to možné, jako by se znali. A ano, opravdu se znali. Všichni spolu chodili do školky která byla hned vedle téhle školy, kterou někdo vytáhl jako hračku z cereálií.
Co si asi tak řekne hromada šestiletých vesnických dětí, když k nim přijde někdo nový, kterého neznají a ještě k tomu z prahy? Vypadalo to jako ve filmu "Po strništi bos" no joooo. Koukněte se na něho na Pražáka.
"Pražák" Já to slovo miloval a byl jsem hrdý na své rodné město. Ovšem na vesnici to byla nadávka směřovaná na mě. Byl jsem obětí šikany, aniž bych věděl co to slovo znamená. Když jsi děti rozdávali ve škole dárky, já byl to jediné malé dítě, které žádný dárek nedostalo. Do konce školního roku proběhlo ještě několik incidentů se spolužákama. Já jako beran si nerad nechám něco líbit. Když jsem v autobuse vzteky kopal do spolužáka co mi nadával, byla asi poslední kapka. Dokončil jsem první třídu a něco se muselo změnit. Chtělo to jinou školu. Dobrá volba bylo hledat školu v Nymburce, kam bych stejně po páté třídě musel přejít.
Škola, na kterou všichni přecházeli, byla ZŠ Komendského. Byla to škola, kam jezdil autobus z vesnic od mé strany od města. Ano prosím. Konečně super rozhodnutí.
Ne ne neeee. Zasraná vesnice. Ředitel z té malé zaprděné školy byl tak aktivní aby zavolal do té nové ve městě, aby mě nevzali. Tak a co teď. Ve městě byly další dvě školy a autobus nejel ani k jedné. Pěšky byla blíž ZŠ Tyršova. Na této škole nebyl ředitel, ale ředitelka a i zástupce byla ženská. No co, Ale ředitelka byla úžasná. Vzala mě do školy a bylo super s ní mluvit a dokázala krásně řešit konflikty a chovat se k dětem. Ovšem učitelky na tom už tak dobře nebyly. Byly stejné jako ty malé děti z vesnické školy. Předsudky, ponižování a odsuzování toho malého sedmiletého chlapečka co byl obětí svého osudu. Spolužáci to vycítili a opět jsem se stal obětí šikany a označení "Pražák"
Takže kam jsem se dostal? každé ráno jezdím autobusem do města, kde pak jdu přes půl města pěšky abych se dostal do školy, kde mě opět šikanují jen proto, že jsem se přistěhoval. No tak tomu říkám krásný začátek vzdělávacího programu.
Můj život je jak houpačka, jednou nahoře a jednou dole. Vůbec nevím kdo je na druhé straně a houpe takhle semnou, ale byl bych rád, kdyby si tam sedl nějaký pořádně tlustý debil abych mohl být už jen nahoře.
